Jak praktici v nejbližších letech zvládnou nápor křehkých seniorů?

Primární péče je už dnes jedním ze základních pilířů českého zdravotnictví. Samotná existence husté sítě ordinací však do budoucna stačit nebude. Stárnou totiž i sami praktičtí lékaři: v roce 2024 bylo téměř 43 % z nich starších 60 let a přibližně třetina starších 65 let. Bez výraznějšího personálního posílení tak bude v důsledku blížících se demografických změn české populace stále obtížnější udržet dostupnost i kontinuitu péče.

Stárnutí pacientů a růst potřeb

Podle dat Českého statistického úřadu bude totiž v dalších dekádách rychle přibývat seniorů, o které se budou praktičtí lékaři starat. Zatímco ke konci roku 2024 žilo v České republice přibližně 2,26 milionu lidí ve věku 65 let a více, do roku 2050 jejich počet vzroste na více než 3 miliony. Ještě výraznější bude nárůst nejstarší věkové skupiny: lidí starších 85 let bylo v roce 2024 asi 212 000, v roce 2040 jich bude téměř 470 000 a v roce 2050 přes 510 000, tedy více než dvojnásobek.

Nejrychlejší nárůst přitom nastane už do roku 2035, zejména ve skupině seniorů starších 80 a 85 let. Právě u nich lze očekávat největší vzestup nemocnosti, morbidity a ztráty soběstačnosti. V některých skupinách může nemocnost narůst až o 60 %, přičemž více než 26 % těchto seniorů bude potřebovat dlouhodobé sociální nebo sociálně-zdravotní služby.

Pro praktické lékaře to znamená jediné: v relativně krátkém horizontu budou pečovat o výrazně více pacientů, kteří budou starší, polymorbidnější a organizace péče o ně bude náročnější.

Pobytové služby nestačí

Času na adaptaci systému přitom není mnoho. Již mezi lety 2014 a 2024 významně vzrostla zátěž pobytových sociálních služeb. Počet klientů s demencí, včetně Alzheimerovy nemoci, se podle dat MPSV a NRHZS zvýšil o 60 % a zároveň o 50 % narostl počet zdravotních intervencí u klientů těchto zařízení; téměř v polovině případů byla nutná hospitalizace.

Další očekávaný nárůst potřebné péče o seniory však nebude možné pokrýt jen stávajícími pobytovými kapacitami. Vybudování nových zařízení v rozsahu, který odpovídá demografickým predikcím, není v nejbližších 10 až 20 letech reálné. Významná část péče se proto bude muset přesouvat do komunitního prostředí, za výrazného zapojení primární péče. Odhady ÚZIS naznačují, že bude potřeba navýšit úvazkovou kapacitu praktických lékařů zhruba o 20–30 %, tedy asi o 1 000 až 2 000 úvazků.

Křehký pacient a dlouhodobá péče

V ordinacích bude rychle přibývat i geriatrických a křehkých pacientů se ztrátou soběstačnosti, polypragmazií a závislostí na pomoci druhých. Skutečnou zátěž přitom nevystihuje jen narůstající počet těchto pacientů, ale především počet ošetřovacích dnů, tedy člověko-dnů péče, které tito pacienti budou potřebovat během roku. Tento ukazatel lépe zachycuje skutečný objem péče, který musí zajistit systém, rodiny, terénní služby i primární péče.

V roce 2024 se dlouhodobá sociálně-zdravotní podpora týkala více než 553 000 lidí a představovala celkem 186 milionů ošetřovacích dnů. V roce 2040 už podle konzervativních predikcí ÚZIS půjde o více než 758 000 osob a 251 milionů ošetřovacích dnů, tedy o nárůst přibližně o 35 %.

Nejrychleji poroste nejtěžší segment pacientů s vysokou mírou závislosti. U osob v dlouhodobé ošetřovatelské či lůžkové péči, v pobytových sociálních službách nebo v péči odborností 925 a 926 se očekává nárůst o 59 % (z 22,1 na 35,2 milionu ošetřovacích dnů). U stejně závislých pacientů, kteří však zůstávají mimo institucionální péči a jsou odkázáni na rodinu, ambulantní nebo terénní služby, vzroste objem péče o 36 % (z 33,7 na 46 milionů ošetřovacích dnů).

Významně (o 30–40 %) však poroste také objem péče u dalších skupin pacientů s nižší mírou závislosti nebo bez příspěvku na péči, kteří zůstávají v neformální péči nebo využívají ambulantních a terénních sociálních služeb.

Pro praktického lékaře z toho plyne velmi konkrétní dopad. Bude přibývat pacientů, u nichž už nepůjde jen o kompenzaci diabetu, hypertenze nebo srdečního selhání či léčbu jiných zdravotních potíží, ale také o hodnocení soběstačnosti, koordinaci domácí a ošetřovatelské péče, komunikaci s rodinou a rozhodování, kdy ještě postačí vedení v komunitě a kdy už je nutné zapojit další segmenty péče. Význam ordinace praktického lékaře se tak dál posune směrem ke koordinaci dlouhodobé péče o křehkého, polymorbidního seniora.

Chronická onemocnění v ordinaci

Vedle demografického stárnutí také narůstá (a často v důsledku nárůstu dalších rizikových faktorů) prevalence chronických onemocnění, která se stále více koncentrují v primární péči. Typickým příkladem je diabetes, ale podobný trend se týká také hypertenze, srdečního selhání a dalších chronických stavů, které vyžadují dlouhodobé sledování, úpravy léčby a koordinaci s dalšími odbornostmi.

To dále zvyšuje nároky na kompetence praktického lékaře. Pokud má být péče o chronicky nemocné včasná a efektivní, bude nutné dál otevírat otázku preskripčních omezení a dalších administrativních bariér, které oddalují léčbu a zatěžují pacienta i systém. Praktik se tak dál posouvá od role vstupní brány ke skutečnému koordinátorovi dlouhodobé péče.

Elektronizace a koordinační role praktiků

Vedle personálního posílení bude pro budoucnost primární péče zásadní i elektronizace. Bez sdílených dat bude stále obtížnější udržet přehled o očkování, laboratorních výsledcích, preventivních vyšetřeních i o tom, jakou péči pacient čerpá v dalších částech systému. Elektronizace proto není technický doplněk, ale podmínka zachování koordinační role praktického lékaře.

Velký význam má už dnes elektronická agenda očkování, která umožňuje průběžně sledovat proočkovanost rizikových skupin a lépe řídit prevenci a zachovat praktikovi koordinační roli i ve chvíli, kdy část očkování provádějí další poskytovatelé.

Elektronická surveillance zase otevírá možnost v reálném čase sledovat vývoj infekčních onemocnění v populaci a lépe vyhodnocovat sezónní zátěž ordinací a postupně zavádět reporting, který může být cenným nástrojem jak pro klinickou praxi, tak pro organizaci péče.

Podobně důležitý je rozvoj elektronického hlášení laboratorních výsledků. Z pohledu praktického lékaře je však podstatné, že systém nemá pracovat jen s informací, že byl proveden konkrétní odběr, ale s vlastním výsledkem tohoto vyšetření. Teprve to umožní smysluplně pracovat s laboratorními daty v prevenci i v dlouhodobém sledování chronických pacientů. Dalším logickým krokem je sdílený záznam preventivních a screeningových vyšetření, bez něhož bude praktický lékař postupně ztrácet přehled i vliv na pohyb pacienta systémem.

Praktický lékař pro dospělé tak vstupuje do období, kdy poroste význam jeho odborné, organizační i koordinační role zároveň. Bude pečovat o starší a nemocnější pacienty, v komplikovanějším stavu, bude ve větším rozsahu pracovat s prevencí a chronickou léčbou a zároveň se opírat o digitální nástroje, bez nichž už moderní primární péče nebude fungovat. Úspěch oboru proto bude záviset nejen na počtu lékařů, ale i na tom, zda se podaří propojit personální posílení, kompetence a elektronizaci do jednoho funkčního celku.

(red)