Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Slavnostní přednáška prof. Tadeje Battelina na letošních 62. diabetologických dnech v Luhačovicích rozvíjela myšlenku, že diabetologie budoucnosti začíná prevencí a časnou intervencí. Zaměřila se na význam moderních technologií, zejména kontinuální monitorace glukózy, pro záchyt časných stadií dysglykemie, novou interpretaci „normální“ glykemie a včasné rozpoznání rizika ještě před rozvojem manifestního diabetu (DM). Součástí sdělení byla i úvaha o prediabetu jako o časném a léčitelném stadiu onemocnění a o tom, že právě v této fázi lze ovlivnit nejen budoucí metabolickou kompenzaci, ale také kardiovaskulární a kognitivní riziko.
Ještě před několika lety byla kontinuální monitorace glukózy (CGM) vnímána především jako nástroj pro intenzifikaci léčby u diabetu 1. typu nebo jako pomocník při inzulinoterapii u vybraných pacientů s diabetem 2. typu. Dnes se však stále zřetelněji ukazuje, že takové pojetí už nemusí postihovat celý klinický význam této metody a že její využití může sahat i do oblasti časného záchytu dysglykemie, odhadu budoucího rizika a behaviorální intervence ještě před rozvojem manifestního diabetu.
Jednou z nejzajímavějších otázek je, co dnes vlastně považujeme za normální glykemii. Data citovaná v přednášce připomínají, že glykemie zdravých lidí je mnohem dynamičtější, než jak ji obvykle vnímáme v ambulanci, a že významně kolísá při stresu, fyzické zátěži i hladovění. U zdravých profesionálních fotbalistů může například při maximální zátěži přechodně stoupat až k 11,1 mmol/l, zatímco při delším hladovění mohou zdraví jedinci trávit významnou část dne s glykemií pod hranicí 3,9 mmol/l. Právě proto jednorázové laboratorní ukazatele často nevystihnou skutečný metabolický stav tak dobře, jako delší záznam glykemického profilu v běžném životě.
Z této perspektivy pak přestává být prediabetes u dospělých osob jen neurčitou a zdánlivě málo významnou fází před rozvojem diabetu. Stále častěji se objevuje pohled, že jde spíše o časné, léčitelné stadium diabetu 2. typu, v němž má smysl aktivně pátrat po rizikových odchylkách a nečekat až na zjevnou hyperglykemii.
Publikované práce zároveň naznačují, že údaje získané z kontinuální monitorace glukózy, zejména čas strávený nad 7,8 mmol/l, patří k markerům, které mohou pomoci zachytit časnou dysglykemii i inzulinovou rezistenci. Diagnostický přínos přitom nemusí být zanedbatelný. V práci zveřejněné v Nature Medicine (Shilo S et al. Nat Med. 2024;30:1424–1431) vedlo použití CGM u osob bez diabetu s hodnotami lačné glykemie v pásmu normy k záchytu 17 % osob s prediabetem a 1,4 % osob s diabetem. To dokládá, že u části osob může být při jednorázovém měření glykemie nalačno vyhodnocena jejich metabolická kontrola nepřesně.
Proto by se měly více zvažovat markery odrážející dynamiku glykemie, jež mohou v časných fázích rozvoje diabetu 2. typu vystihnout riziko přesněji než samotná lačná glykemie. Pro ambulantní praxi je to důležité zejména proto, že pacient s normálním nebo jen mírně zvýšeným HbA1c nemusí být metabolicky nízkorizikový.
Tradiční fokus klinické diabetologie a neuroendokrinologie na manifestní diabetes 2. typu jako na faktor, který zvyšuje riziko kognitivního deficitu, se ukazuje jako nedostatečný, neboť stále více dat ukazuje, že riziko pro mozek, ale i kardiovaskulární systém vzniká již v časných fázích poruch glukózového metabolismu. Studie recentně publikovaná v Diabetes Metabolism Research and Reviews (Lorenzo T et al. Diabetes Metab Res Rev. 2025;41:e70053) například dokládá, že vyšetření založené pouze na glykemii nalačno nebo HbA1c může u osob bez diagnostikovaného diabetu přehlédnout až polovinu rizikových pacientů s abnormální postprandiální hyperglykemií, spojenou s negativním dopadem na kognitivní funkce, zejména paměť, exekutivní funkce, rychlost zpracování informací. Práce založená na datech přibližně 40 000 osob z UK Biobank současně prokázala, že vyšší hladiny glukózy naměřené v rámci testu OGTT byly u těchto osob s normálním HbA1c spojeny s rychlejší atrofií mozku (úbytkem objemu hipokampu a mozkové kůry) i po zohlednění řady dalších rizikových faktorů.
Tato zjištění zároveň ukazují, že samotný HbA1c nemusí být pro záchyt časné dysglykemie dostatečně citlivý a že pro odhalení těchto časných metabolických abnormalit může být přínosnější OGTT nebo údaje z kontinuální monitorace glukózy. V klinické praxi by proto mělo jít nejen o léčbu manifestního diabetu, ale i včasné rozpoznání poruch glukózového metabolismu, které mohou být dlouho asymptomatické, a přesto již souviset s časnými změnami kognitivních funkcí.
Význam kontinuální monitorace glukózy však nespočívá pouze v přesnějším záchytu dysglykemie. Stejně důležitá může být její role v edukaci a motivaci pacienta, protože umožňuje názorně propojit stravovací návyky, pohyb, stres a glykemickou odpověď organismu. Publikované práce mimo jiné dokládají, že kombinace senzoru a strukturované edukace vede ke zlepšení glykemie, tělesné hmotnosti i hodnot LDL-cholesterolu, a že při opakovaném použití senzorů se zlepšoval také čas v úzkém rozmezí. Ilustruje to běžnou praxi, kdy se většina pacientů příliš neřídí obecnými doporučeními typu „omezte sacharidy“ nebo „více se hýbejte“, ale dobře reaguje na vlastní data z kontinuální monitorace, která ukazují, co se s jejich glukózou děje po běžné snídani, večerním stresu nebo po víkendovém režimu. Právě tato bezprostřední zpětná vazba často pomáhá převést obecná doporučení do konkrétní změny chování daného pacienta.
S možností využití kontinuální monitorace v edukaci a motivaci pacienta souvisí i širší uplatnění CGM v klinické praxi. Vedle diabetu 1. typu se jeho význam zvažuje také u obezity, časné dysglykemie či diabetu 2. typu, tedy tam, kde může časný záchyt a průběžná zpětná vazba ovlivnit další vývoj onemocnění i kvalitu péče.
Zvlášť významné je pak využití CGM u těhotných žen s rizikem gestačního diabetu nebo s již přítomnou poruchou glukózového metabolismu, kde kontinuální monitorace může pomoci zlepšit nejen metabolickou kontrolu matky, ale i perinatální výsledky.
Pro ambulantního diabetologa z toho plyne několik praktických závěrů. „Normální“ nebo jen lehce zvýšené hodnoty lačné glykemie nemusejí u rizikového pacienta znamenat nízké riziko. Prediabetes může být užitečnější chápat jako časnou fázi choroby než jako pasivní mezistupeň bez jasné klinické relevance. A moderní monitorace pomocí CGM nemusí být jen doménou pacientů s pokročilejší léčbou, ale může sehrát důležitou roli i tam, kde chceme onemocnění zachytit dříve a zasáhnout v době, kdy je ještě dobře ovlivnitelné.
Diabetologie budoucnosti tak nejspíš nebude stát jen na čím dále účinnější léčbě rozvinutého diabetu, ale stále více na schopnosti rozpoznat riziko včas a jednat dříve, než se plně rozvine. A právě v tom může mít kontinuální monitoring glukózy mnohem větší význam, než umožňují současná úhradová kritéria.
Redakčně zpracováno na základě sdělení, které na 62. diabetologických dnech v Luhačovicích přednesl:
Prof. dr. med. Tadej Battelino
Pediatrična klinika, Klinični oddelek za endokrinologijo, diabetes in bolezni presnove, Univerzitetni klinični center, Ljubljana, Slovinsko
Reportáže a rozhovory z odborných kongresů
Opouštíte prostředí společnosti Pfizer, spol. s r. o.
Společnost Pfizer, spol. s r. o., neručí za obsah stránek, které hodláte navštívit.
Přejete si pokračovat?